ROLNICKÝ
CUKROVAR A RAFINERIE
V NĚMČÍCÍCH NA HANÉ
ROLNICKÝ CUKROVAR A RAFINERIE
V NĚMČÍCÍCH NA HANÉ
I. ČÁST HISTORICKÁ
Napsal
vrchní ředitel
Ing. Eduard Viewegh
V roce 1924 ukončí rolnický cukrovar a rafinerie v Němčících na Hané uložený sobě úkol, vybudování první úplné rolnické rafinerie na Moravě.
Když v roce 1913 ujímal jsem se vedení rolnického cukrovaru v Němčicích na Hané, seznal jsem ihned, že závod ten je předurčen k tomu, aby vyšinul se na budoucí veliký podnik rafinerský. Vznikl z malých počátků, po obrovském úsilí ne mnoha inteligentních rolníků hanáckých, kteří znali dobře tehdejší poměry obrovského kapitalistického kartelu cukrovarnického a kteří jedině se obávali, aby úmorná práce hanáckého rolníka nepřišla zúplna v područí židovsko-vídeňského kapitalismu. Byly to boje úporné a ne mnoho těch, kteří poctivě, s pochopením pracovali pro myšlenku osamostatnění rolnického cukrovarnictví na Hané, ještě dnes žijí a pohlížejí s uspokojením na svoje dílo, započaté za těžkých bojů s kapitálem a při nepochopení těch vrstev rolnických, kterým vlastně osamostatnění nejvíce prospívalo. Jest malý kroužek již těchto neohrožených pracovníků na živu, kteří zajisté se zálibou dnes slyší tu chválu závodu němčického, hlavně z kruhů odborníků, jimiž rolnický cukrovar a rafinerie v Němčicích na Hané stavěn jest po bok nejmodernějším a nejlepším závodům toho druhu v celé republice československé.
Jednou otázal jsem se ve správní radě před její schůzí, co vše bylo dáno do základního kamene. Bylo to v době, kdy správní rada rozhodla se postaviti ke stávající surovárně též novou rafinerii a já proto jsem chtěl věděti, co vše připraviti mám do základního kamene rafinerie. Dozvěděl jsem se, že vlastně základní kámen vůbec kladen nebyl a jelikož s iniciativou ke kladení základního kamene rafinerie nikdo ze členů správní rady do schůze nepřišel - nechalo se vše při starém. Když stavba rafinerie dokončena byla a průmysl cukrovarnický s obdivem shlížel na nový rolnický podnik, tu pojal jsem myšlenku zachovati budoucím alespoň kus té historie o založení jak surovárny, tak rafinerie a přivésti na vědomí budoucím, kteří v jiných - snad snazších poměrech žíti budou - jak houževnatě a trpce museli strádati ti opravdoví přátelé rolnictva, nežli probojovali se k cíli tak želanému celým rolnictvem. A přál jsem si od té doby býti historiografem alespoň té části, na které jsem měl účast osobní a pátral jsem též o začátcích celé akce vybudování rolnického cukrovaru na kojetínsku. Pomalu scházela se mně data; ale poslední léta, kdy o závodě němčickém mluvil kde kdo chválu - i v cizině - v letech, kdy porolničování cukrovarů na Moravě našlo několik vlivných epigonů - počaly mně plynouti tak zajímavé zprávy o vzniku závodu, že dnes po 15 letech jeho založení mohu cukrovaru a rafinerii v Němčících věnovati při dokončení výstavby úplné moderní rafinerie, skoro dokonalý popis historického jeho vývinu. Dovoluji si na konci této studie poděkovati těm, kteří mi byli radou a údaji nápomocni, by historie založení závodu - ke kterému lne dnes rolnictvo nejen okresu kojetínského, nýbrž i všech okolních okresů s láskou vskutku nevšední - nezanikla ve shonu rychlého života poválečného.
Některé zde uvedené úvahy o poměrech cukrovarnických v prvním desetiletí tohoto století jsou mými náhledy, získanými ze zkušeností, nabytých pětiletým ředitelováním v závodech moravských, patřících zkušeným cukrovarníkům německým, kteří za mého ředitelování vedli boj proti některým koncernům vídeňských kapitalistů cukrovarnických na Moravě jižní i severní. Bojů o řepu, jichž jsem se zúčastnil, využil jsem při sporných jednáních ve Vídni k zapracování se v myšlenky budoucí akce velkokapitalistické na jižní Moravě a podávám tyto poznatky své zde potud, pokud jsou v těsné souvislosti s bojem o osamostatnění rolnictva moravského od velkokapitalistů vídeňských.
Na začátku nynějšího století rýsoval se jasně úmysl vídeňského velkokapitálu zmocniti se celé cukerní industrie Moravy. Mohutné banky vrhaly ochotně kapitály do závodů, řízených členy spřízněných rodin, které počaly na Moravě s poměrně malým kapitálem, který množily hlavně pomocí neorganisovaného, ba nesvorného mezi sebou rolnictva. Rodiny Kuffnerů, Robertů, Bauerů, Kürschnerů, Redlichů, Mayů, Friesů, Skutezkých a jiných děkují za svá ohromná bohatství jedině nesamostatnosti a nepochopení moravského rolnictva. A v dobách, kdy asi akce o postavení rolnického cukrovaru na Kojetsku a Hulínsku počínala, chystal se velkokapitál vídeňský k novým akcím, které mu měly zajistiti absolutní primát v industrii cukrovarnické. Dvě veliké banky vídeňské, Kreditka a Länderbanka, získaly kapitálově skorém všechny cukrovary jižní Moravy - bohužel, sami naši čeští lidé, pomáhali vydatně k tomu, aby závody dříve české nebo neutrální, přešly do rukou vídeňských velkokapitalistů. Známý z té doby boj mezi Länderbankou a Kreditkou, na kterém měl podíl známý český advokát v Brně, podporující akci známého tehdy cukerního velmože Kürschnera, resp. Länderbanky, proti všemohoucím a vůči českému lidu bezohledným bratrům Robertům. Nestranný pozorovatel poměrů snadno vycítil, že boj těchto dvou skupin skončí přece jednou dohodou obou bank a pak že nastane navždy konec jakékoliv akce k osamostatnění jihomoravského rolnictva. Pohlédneme-li na mapu jižní Moravy z doby tehdejší, vidíme Břeclavu v rukou Kuffnerů, kteří vykupují český závod Götzův v Podivíně, Pavlovice v rukou prušácké rodiny, spřízněné se židlochovskými Roberty, horšími Průsaků samých, ač původu , belgického. Obohatili se všichni z české půdy. Pohořelice s výtečnou řepní půdou přecházejí v té době do rukou vídeňského velkoprůmyslníka Kürschnera, který později za téže pomoci získává poslední český závod na jižní Moravě - cukrovar ve Vranovicích. Pak nastává houževnatý boj mezi Kürschnerem a Roberty (rozuměj Länderbankou a Kreditkou), který končí vynucenou shodou a rýsuje se na obzoru nový koncern se získanými Modřicemi. Na Olomoucku t. zv. Verein (Kreditka), s germanisatorem Primavesim v čele, zakotvuje pevně v hanácké Bedihošti a již podává ruku přes Doloplazy (Anglobanka) Vyškovu a přes - Tauschimským prodané - Šlapanice Modřícím.
Málo který z českých rolníků znal - nebo lépe řečeno - chtěl znáti tuto situaci rozpínajícího se cizáckého kapitálu. Vždyť i naše Živnostenská banka opouští dobrovolně posici, prodává Kürschnerovi (Länderbance) lacino Vranovice, slučujíc tak propachtované Pohořelice a prodané Vranovice v ruce Länderbanky.
V dobách těch hledati nutno akci nemnoha vlastenecky a rolnicky cítících mužů. A nastává jejich usilovná snaha, aby v hodině poslední vyburcovali ten důvěřivý moravský lid selský, aby upozornili jej na nebezpečí hrozící jeho samostatnosti na poli hospodářském. Nebezpečí bylo nemalé. - Vezmeme-li do rukou tehdejší bilance mnohých závodů rolnických na Hané, snadno nahlédneme, že nescházelo mnoho, aby končila jejich samostatnost veplutím do koncernu některé všemohoucí vídeňské banky. Události ty jsou dosud v živé paměti a netřeba ani zmíněné závody jmenovati.
Byly zajisté doby již před rokem 1900, kdy ojediněle bránilo se rolnictvo utlačujícímu jej velkokapitálu cukrovarnickému a sem a tam na Hané zahájena akce o samostatnost rolnického cukrovarnictví. Tak zvláštní zmínky zasluhuje akce, vzniklá na okresu kojetínském as v roce 1894-96, kdy pořádány na okrese schůze, na kterých usnášeno o postavení vlastní surovárny co podniku družstevního.
Akce tyto vedli různí rolničtí předáci a nahlédneme-li do uchovaných pamětí o tehdejších schůzích rolnických, shledáme, že rolnictvo okresu kojetského bránilo se nově utvořenému cukrovarnickému kartelu v rocích 1892-93. Jest zde zmínka dokonce o svolání starostenského sboru téhož okresu a usnesení jeho o sjednocení pěstitelů řepy oproti snahám cukrovarnického kartelu, diktujícího ceny řepy. Svolány i 3 schůze a sice do Nezamyslic, Klenovic a Němčíc na Hané. Nadšení veliké na těchto schůzích trvalo dle zápisků p. Jana Látala plné - 3 neděle. Vliv cizího kapitálu, vlivně manipulujícího mezi neuvědomělým rolnictvem, zmařil zúplna tuto akci. Vyskytuje se v pamětech ještě pozvání rolnictva okresu brněnského k rolnictvu okresu kojetského ke společné akci na zřízení rolnického cukrovaru v Rajhradě. Bylo to na podzim roku 1893. Netřeba ani uváděti, že na schůzi v té příčině pořádané politickým spolkem v Tištíně, usneseno podniknouti veškeré kroky ke zřízení rolnického cukrovaru v Nezamyslicích a nezúčastniti se akce rajhradské.
A zase schůze dne 20. prosince 1893, nové nadšení v četně shromážděném tam rolnictvu, nový návrh na zřízení cukrovaru v Nezamyslicích; zvolení zařizujícího výboru v čele s předsedou Janem Látalem a poslancem J. V. Pokorným z Ivanovic jako místopředsedou. Došlo dokonce ke gruntovně-knihovnímu zajištění pozemků v Nezamyslicích. Tyto ale byly na tehdejší dobu velmi drahé a obec Dřevnovice uvolila se prodati veškeré potřebné pozemky za běžné ceny a pozván dokonce odborný technický znalec p. ředitel Hula z Litovle, který pochválil dobrou volbu, výhodnost i láci pozemků. Pro zajímavost uvádím, že úspora mezi prodejem pozemků obcí nezamyslickou a dřevnovickou obnášela na 80.000 zlatých.
Ale akce sama nevybočila z mezí obyčejných schůzí a hovořilo se takto bez činů do roku 1896, kdy rolnictvo vyburcováno bylo velkým úpadkem cukrovaru chropyňského.
Tou dobou konány bouřlivé schůze v Přerově a v Kroměříži a předsednictvo akce nezamyslické požádáno, aby odkládalo akci jakoukoliv do té doby, až známo bude, uskuteční-li se koupě cukrovaru chropyňského spojenými rolníky. Ale málo prozíravé rolnictvo prohrálo chropyňskou akci na celé čáře (proč, vymyká se rámci této úvahy), cukrovar koupen tehdejšími velkokapitalisty Redlichem, Beniesem, Stummerem, Mayem, Primavesim, Schöllerem etc., centrála jeho přenesena do Vídně, a rolnictvo ztratilo veliké obnosy. Již jména těchto arcimilionářů a sebevědomé jich jednání ukazuje přímo na jistotu jejích ve společné práci o porobení rolnictva. Ztráty, utrpěné rolnictvem při chropyňském cukrovaru, podlomily i všechny akce k zařízení nového cukrovaru na Kojetsku. Vliv mohutného spojeného kapitálu, obava před novou ztrátou, slabé pochopení, zmařily akci započatou a od té doby mluvilo se o zřízení nového cukrovaru řidčeji, jen na některých schůzích rolnických. Avšak akce chropyňská vyburcovala mnohé, kteří doufali v uskutečnění stavby cukrovaru rolnického jen pomocí agitace na schůzích. Ti rozumní seskupili se kol několika opět rozumných a praktických rolníků a seznali, že ku provedení plánů těch nutno v prvé řadě míti zajištěný kapitál a na různých schůzích, kde jednalo se někdy o stavbě cukrovaru rolnického, upamatovávali vždy shromážděné rolnictvo k tomu, aby předem upisovalo závodní kapitál. Jaká chuť k tomu byla, vidno z toho, že ani do roku 1909 nepodařilo se rolnictvu upsati plně stanovený kapitál pro závod v Němčicích. Zjevno z toho, jak ohromný vliv vykonával cizácký kapitál kapitalistických cukrovarů na rolnictvo, mezi kterým - i ve velmi zámožných rolnických kruzích - měli kapitalistické cukrovary velikou oporu.
Důsledek přirozený akce chropyňské byl: boj řepařů proti kapitalistickým závodům. Boj veden s velkou urputností a vyvrcholil ve zřízení „Zemské družiny řepařů v Brně", která pěstovala hájení zájmů svých členů. Ale stavba nového cukrovaru byla stále v dálavách. Rolnictvo, vedeno cílevědomými vůdci, počínalo pomálu poznávati, že k osamostatnění třeba vlastního kapitálu. Zásadu tu hájil praktický vůdce rolnictva, poslanec Jan Rozkošný na všech schůzích a jen pod tou podmínkou ujímal se akce, která uskutečněna teprve v roce 1909.
Dle mých názorů, praktický a energický, sentimentality neznající rolník Rozkošný Jan z Křenovic postupoval tím způsobem, že studoval napřed stav vídeňského kapitálu, umístěného v kapitalistických cukrovarech na Moravě. Maje jako poslanec říšské rady k tomu hojně příležitosti ve Vídni, kde jednával i v záležitostech řepařů, seznal, že na Moravě musí míti český kapitál za sebou českou banku, která by po vzoru bank vídeňských podporovala akce moravských rolníků. Nebylo přece myslitelným, že by vídeňské velkobanky, dříve uvedené, financovaly nový český rolnický podnik. Jediná česká banka na Moravě - kapitálově silná - filiálka Živnostenské banky, projevovala úplný desinteres na podnicích cukrovarnických, který vedl k opuštění akce pohořelského cukrovaru a ku prodeji jí financovaného cukrovaru Vranovice na velkokapitál vídeňský. A tak vidíme Rozkošného účastniti se veškerou energií na založení nové banky moravské se sídlem v Brně. Banka pojmenována „Moravská agrární a průmyslová banka v Brně" a pojala již při založení svém do svého programu financování eventuelně nově zřízených rolnických cukrovarů. Rozkošný zvolen členem správní rady banky a opíraje se o ni, podporoval nové vzplanutí boje mezi řepaři a velkokapitalistickými cukrovary na Kojetsku a okolí a doporučoval zřízení samostatného rolnického cukrovaru.
Nemohu zde dopodrobna líčiti tu ohromnou práci, jaké se Rozkošný dobrovolně podvolil. On, snad jediný, znal dobře velký peněžní obrat, nutný ku provozu závodu, stojícího na výši doby. A když přikročeno konečně k upisování akcií, tu shledáno, že neupsána zůstala ¼ akciového kapitálu - a jak vypadalo skládání peněz na upsané akcie, přesvědčil jsem se sám při sepisování těchto pamětí, nahlédnutím do upisovacích archů Mor. agrární a průmyslové banky z roku 1909. Však dílo jednou započaté, ke kterému v pravdě postavila jej ohromná důvěra jeho občanů v jeho poctivost a nezištnost, muselo býti vybudováno. V roce 1909 vypracoval sám stanovy, které schváleny výnosem ministerstva vnitra ze dne 17. června 1909. Dlužno poznamenati, že veškeré přípravné práce ke zřízení akciové společnosti a ke stavbě závodu vykonány byly bez „jakýchkoliv zařizovacích výloh".
Zdálo by se tomu, kdo obeznámen jest s rolnickými poměry na Kojetsku, že samotný okres kojetínský stačil by k zásobení svého rolnického, velkého moderního závodu. Ale když došlo k upisování akcií na tomto okresu, shledáno, že rolnictvo jeho dosud nepochopilo významu svépomocné akce a přihlášený počet akcií byl malý. Akce tudíž rozšířena býti musela na sousední okresy přerovský, kroměřížský, vyškovský, slavkovský a prostějovský. A když došlo ke stanovení společnosti - představme si, jaký tu byl asi shon mezi rolnictvem z různých okresů pro stanovení místa, kde cukrovar měl býti postaven. Mám o této akci tolik různých, odporujících si zpráv. Představme si, jaký to byl shon, když dnes, po 16 letech, tehdejší účastníci byli by ochotni pohádati se opět mezi sebou o to, kde bylo cukrovar postavit. Hašteření toto - vlastně ne nepříjemné pro Rozkošného, protože mu ukazovalo velký zájem širších vrstev rolnických - mělo do sebe ještě to dobrého, že oddalováním akce skládal se přece upsaný kapitál, kterážto akce nejvíce ležela na srdci Rozkošného.
Vyprávěl mi sám, že vraceje se domů k večeru s výkazem mor. agrárky o složených obnosech na úpisy, nespával celé noci obavou, že nový závod hned v začátcích strádati bude kapitálově a platiti vysoké úroky z dluhů. Obavy ty byly odůvodněny akcí, které se podjala strana protivná stavbě nového cukrovaru, které se postavila v čelo zajisté skupina velkokapitalistů vídeňských „cukrbaronů" a které, bohužel, pomáhali i vlivní činitelé rolničtí sami. Dokud v čelo akce postavení nového cukrovaru se nepostavil Rozkošný, nevšímali si jí velkokapitalistické cukrovary vůbec - věděly, že vystačí se starými osvědčenými prostředky na rozbití svornosti rolníků a znaly dobře, že rolnictvo kapitálu neupíše. Avšak s Rozkošným v čele - tu počaly nahlížeti vážnost situace a chopily se práce samy. Dříve jim k tomu stačilo rolnictvo samo. Když Rozkošný přikročil k upisování akcií, tu vyhodil cukrovarnický kartel „trumpf" a nabídl ke koupi cukrovar v Doloplazích - zvaný všeobecně po hanáckém kraji „židárna". Zmíním se později o jednání tom. Podplacené pak své rolnické nohsledy vyslal cukerní kartel do boje s různými pamflety, ve kterých lid na Hané rád si libuje. Uvádím schválně jeden podobný „pamflet" (má i cenu pro folklór), dochovaný dodnes a zajisté se dnes zasmějí napadení tam rolníci - jako se zle zlobili tehdy. Na Rozkošného ovšem si netroufali - věděli dobře o jeho ohromné popularitě. Opisuji:„V Kojetíně velký poplach bubnovali,
novou budou stavět fabriku,
akcie hned sami verbovali,
Pepřkaři však mají jinou taktiku.
Oni sice rádi berou hodně do kapes,
akcie však ale musíte jít psáti na náves.
Orat nechce Hanák, ani vozit hnůj,
chce být správním radou stůj co stůj.
Jakub Trefil bude direktorem,
Hřebčák (Krybus) Václav, řepy inspektorem,
Vrána z Němčic komandovat pokladnu,
Dratva, fešák, fabrickou zas kantinu,
Rozum (Dostál) z Čelčic bude správním radou
Tesárek však není žádnou radou,
V Křenovicích bude státi řepárna,
v Měrovicích nová zase špodárna,
v Popůvkách komín velký bude stát
vodu z Kovalovska potáhneme snad.
Místo uhlím řízky budem topit v kotelně.
Proto honem pište akcie nám, Hanáci,
potom zvíte, jací jsme my chlapíci.
Potřebujem peněz aspoň milion,
aby z toho nebyl zase Babylon.
Direktor Trefil bude míti novou ekvipáž.
Správní rada dvakrát týdně haldamáš.
Britanika, víno, guláš zas,
akcionáři to všechno splatí v čas,
o dividendu neměj žádné strachy,
Polda Langer, Artur Kaufmann*)
půjčí na ně prachy.
Gutmann, Chropyň, Redlich, to je nic,
máme akcií již na tisíc,
staré akcie nám půjčí sladovna,
napíšeme jenom „Akciová cukrovna".*) Dva bohatí židé na okresu.
Kde jste vy zlaté doby nadšení, kdy proti vám takových „básní" užíváno! Již sama báseň tato svědčí o tom poctivém snažení k dosažení želaného cíle a dnes zdá se nám nemožností nadšení nad utvořením společnosti rolnické, k osamostatnění ze jha velkokapitálu.
První určitá zpráva o definitivní postavení rolnického cukrovaru na okresu koje-tínském zachována jest v knize užšího výboru a to hned ve schůzi první, pořádané v Kojetíně dne 26. února 1908, které předsedal pan Václav Krybus, rolník z Kojetína.
Schůze počala debatou o docílení vyšší ceny za řepu a končila návrhem pana předsedy silničního výboru J. Novotného, rolníka z Vicoměřic, aby zavedena byla akce pro postavení rolnického cukrovaru na okrese kojetínském, jak pan poslanec Jan Rozkošný při schůzi hospodářského spolku navrhoval. Návrh p. J. Novotného jednohlasně přijat a zvolen zařizující výbor, sestávající z následujících pánů rolníků: pp. starosta Dostál z Čelčic, starosta Hauk z Kojetína, Dratva z Popůvek, Fr. Vavrouch ml. z Uhřičic, Keller z Kojetína, V. Krybus z Kojetína, starosta Vrána z Němčic, radní Habaň z Tovačova a radní Mézl z Klopotovic. Užší výbor měl vyjednávati s poslancem Rozkošným v čele s cukrovary kapitalistickými a p. Dratva z Popůvek pověřen, aby toto rozhodnutí panu poslanci oznámil.
Na schůzi téhož užšího výboru v Kojetíně dne 8. března 1908 vidíme již Rozkošného, podávajícího (dle zápisní knihy, uchované v cukrovaru) výklad, jak nutno upisování akcií provésti. Současně upozorňoval p. starosta Zapletal z Tištína, že akcie musí býti hotově splaceny, nežli se dostane úřední povolení k zařízení společnosti. Usneseno pak upisovali ihned akcie a upisovací archy zaslali do 1. dubna 1908 poštou p. poslanci J. Rozkošnému do Křenovic.
Ve schůzi řepařů okresu kojetínského dne 18. března 1908 sdělil p. předsedající Dostál, že užší výbor obdržel od kapitalistických cukrovarů odpověď, že cenu cukrovky zvýšiti nemohou a tudíž dále vyjednávati v tomto bodě nebudou. Poté přijat jednomyslně návrh p. starosty Zapletala z Tištína, by požádán byl p. poslanec Rozkošný ku pořádání schůzí po obcích a na těchto schůzích získávati akcionáře.
Pak došlo k řádné schůzi teprve dne 20. prosince 1908 v Kojetíně, kde předsedal již poslanec Rozkošný. Zjistil předem velikou účast akcionářů a upsání 3000 kusů akcií. Na jeho návrh usneseno zvoliti širší výbor, sestávající z l až 3 akcionářů z každé obce a kterýžto výbor by pracoval ve shodě se stávajícím užším výborem.
Příští schůze na to byla 13. ledna 1909, kde konstatoval předseda poslanec Rozkošný, že počet upsaných akcií zvýšil se na 3538 kusů. Zval poté pány akcionáře ku prohlídce nového nádherného cukrovaru v Szeredu v Uhrách, kam odjeli by společně s p. ředitelem Vašákem z Dřevohostic. Páni Dudík z Kojetína, Novotný z Vicoměřic, Krátký z Ivaně a Lunda z Čehovic doporučují vřele oproti mínění pana Tesárka z Čelčic v upisování akcií pokračovati a kapitál spláceti. Pak zvolen užší výbor pro postavení cukrovaru a zvoleni jednomyslně páni: poslanec Rozkošný Jan za předsedu, starosta Frant. Dostál z Čelčic za místopředsedu, starosta Antonín Dratva z Popůvek za jednatele, pak pp. Josef Jiřičný z Tvorovic, Josef Župka z Měřovic, Antonín Sosík z Hradčan, Karel Zapletal z Tištína, Jan Mezi z Klopotovic, František Arnošt z Oplocan, Jan Bakalář z Mořic, Frant. Vrána z Němčíc, Jan Tesárek z Čelčic, Jan Kužma z Nezamyslic.
Usneseno dále splatiti ¼ akciového kapitálu a skládati tuto ¼ z upsaných akcií u Moravské agrární a průmyslové banky.
Na schůzi, konané dne 21. února 1909, sděleno, že společnost cukrovaru v Doloplazích nabídla výboru ke koupi cukrovar v Doloplazích. Usneseno vejíti s nimi ve vyjednávání a pozvati k tomuto jednání též cukrovarnické odborníky a na návrh posl. Rozkošného pozváni pp. ředitelé cukrovarů z Dřevohostic (p. Vašák), z Háje (p. Henčl) a z Litovle (p. Hula). K vyjednávání delegováni pp. předseda Rozkošný a místopředseda Dostál. Dále konstatoval p. předseda, že na upsané akcie složeno bylo dosud 208.000 korun. Schůze příští konána v čekárně I. třídy v nádraží v Nezamyslicích a to po znalecké prohlídce cukrovaru v Doloplazích. Ze znalců dostavili se mimo hořejší pány ředitele ještě pan ředitel Vřešťal z Napajedel a ředitel Viewegh z Legnaga v Itálii. Pan starosta Zapletal z Tištína doporučuje, aby se o koupi Doloplaz vyjednávalo a pan Rozkošný žádá, by Doloplazům stanovena 8denní lhůta k odpovědi a nabídnuta jim kupní cena 1,000.000 korun za podklad.
Ve schůzi užšího výboru dne 14. března 1909 sděleny podmínky Doloplaz a usneseno nabídnouti co přijatelnou cenu 800.000 korun; mimo to žádal poslanec Rozkošný, aby propuštěny byly nové společnosti alespoň nejbližší doloplazské dvory.
Schůze příští konána dne 21. března 1909. Poslanec Rozkošný poukázal na liknavý postup pánů majitelů Doloplaz ve příčině prodeje, sděluje dále, že na jeho urgenci dostavili se k němu pp. rytíř Proskovec a konsulent Gron s vypsáním všeho inventáře, patřícího k cukrovaru, nabídli do podnájmu dvůr Doloplazy a sdělili co definitivní cenu za cukrovar obnos 1,250.000 korun.
Usneseno nabídnouti co poslední cenu 1,100.000 korun.
Ve schůzi širšího výboru dne 28. března 1909 přednesen výtah z jednání užšího výboru a jednáno pak na základě nabídky cukrovaru z Doloplaz o koupi. Zajímavé poznámky učiněny o této koupi. Pan Beneš z Němčíc upozorňoval, že dodávka řepy do Doloplaz zdraží cenu řepy na úkor akcionářů, k čemuž mu odpověděl p. Štefek z Otaslavic, že dráha bude co nejdříve postavena a tím zdražení odpadá. (Dráha ovšem dodnes postavena nebyla.) Pan předseda silničního výboru Novotný z Vicoměřic doporučuje koupi Doloplaz z ohledu národního, abychom mohly se koupí Doloplaz i jeho dvorů zbaviti národně i hospodářsky nás tížícího němectva a dodal při tom s hanáckou sebevědomostí, že při dobré vůli můžeme si postaviti ještě jeden cukrovar, neboť řepy máme a budeme míti dostatek pro oba dva. Na návrh p. Kužmy z Mořic usneseno, vyzvati akcionáře ke splacení celého akc. kapitálu do 11. dubna 1909 a svolali na to valnou hromadu na den 25. dubna 1909.
Na schůzi užšího výboru dne 4. dubna 1909 možno již pozorovati dvojitou tvář vyjednávajících za Doloplazy. Dr. Fries si ztěžuje na to, že české noviny kup Doloplaz schvalují a omlouvá se, že z rodinných důvodů nezabývá se obchodními záležitostmi a že další vyjednávání povede nyní jedině pan rytíř Proskovec. Shledáno pak, že upsáno dosud 4180 akcií a zaplaceno 3300 akcií. Ve schůzi příští, konané 8. dubna, vymlouvá se písemně p. Dr. Fries, že se dosud nepodařilo zkoupiti kmenové akcie cukrovaru v Doloplazích a konstatováno, že se cukrovarníci z prodeje vymlouvají.
Vracím se k nabídce k zakoupení cukrovaru v Doloplazích. Rozkošný zajisté vycítil ihned, že výzva ke kupu znamená vlastně odklad akce postavení cukrovaru, že jest to vlastně starost o získání času, aby mezitím dalo se docíliti větších ještě rozbrojů v kruzích rolnických. Znaje dobře zařízení doloplazské továrny, ochotně svolil k jednání o koupi a tak stanoven doloplazským cukrovarem den návštěvy výborů a znalců nové společnosti. Vědělť zajisté Rozkošný již předem, jaký dojem zanechá v myslích výborů i znalců staré, v tmavých místnostech umístěné strojní zařízení doloplazského cukrovaru. Pamatuji se velmi dobře na den návštěvy té. Byl jsem vyzván mor. agrární a prům. bankou v Brně, abych se zúčastnil prohlídky Doloplaz jako technický expert této banky. Schůzka byla na nádraží v Nezamyslicích a doloplazský cukrovar vymohl a dal nám k disposici čekárnu prvé třídy. Jelo se pak v kočárech do Doloplaz, kde nás očekávaly zástupy obyvatel, aby viděli, jak naši kupují „židárnu". Vycítil jsem tehdy - neznalý hanáckých poměrů - krajně napiatý poměr cukrovaru doloplazského proti rolnictvu; nikdy jsem neslyšel tolik stížností vášnivě přímo pronášených proti správě cukrovaru a vytušil jsem ohromnou chybu, které se dopouštěl po léta velkokapitalistický cukerní kartel a veštval tak přímo rolnictvo do situace, která nutně, za každou cenu, musela se strany rolnictva vyvrcholiti úplnou odlukou od závodu velkokapitalistického. Rolnictvo připravovalo pomstu za Chropyni a za útisky bezohledně na něm páchané všemohoucím tehdy kartelem.
Nelze popříti, že kup Doloplaz byl by býval pro rolníky výhodou. Myslím tím hlavně okres prostějovský, kam by celá akce pak gravitovala. To Rozkošný také vycítil a akci a nabídce nebránil. Avšak podmínky se strany prodávajících byly předně neupřímné a za druhé přemrštěné. Snad po prvé ve svém životě našel znamenitý pracovník na velkokapitalistických kartelech a znalec povahy moravského lidu selského - jehož využil se Židům jen vrozenou bezohledností - výtečný jurista Dr. Fries svého rovného odpůrce. Odpůrcem tím byl organisátor rolnictva, poslanec Jan Rozkošný. Již založením české zemědělské rady moravské, kteroužto byl postaven v čelo co první president a které po 25 let neúnavně, s láskou téměř otcovskou, věnoval všechny nejlepší dny svého nenáročného života - dostalo se separatistickému vídeňskému velkokapitálu odpovědi, která ji odkazovala do patřičných mezí. Avšak zde hájil Rozkošný celek českého rolnictva Moravy - hájiti jeho specielní tužby, k tomu potřeboval porozumění a podpory finanční i morální příslušných zájmových skupin. A na akci o postavení nového cukrovaru na Kojetsku - jak ji zde líčím - patrno, že podpora ta dala na sebe čekati drahnou dobu. Prodej Doloplaz byl Dr. Friesem nabídnut fingovaně, o tom není dnes sporu, vždyť ani po válce, kdy závod němčický o kup Doloplaz se ucházel, nemohl koncern akcionářů, kterým Doloplazy patří, prodej u svých akcionářů prosaditi pro ohromné požadavky jednotlivých majitelů akcií. Tak tomu bylo i v r. 1909.
Snad co rozmarnou upomínku uvádím příhodu, která se stala p. presidentovi Rozkošnému a s ním v kočáře jedoucímu starostovi Vránovi z Němčic. Při zatáčce silnice k Vicoměřicím lekli se koně, v kočáře zapražené, konví, na valníku mlékaře naložených, a převržením kočáru vyklopili nic netušící pány Rozkošného a Vránu do příkopu, z kterého přemetem sedli si zmínění pánové do obilí.
Divím se nebožtíku Dr. Friesovi, že podceňoval neopatrně znalosti poslance Rozkošného; snad spoléhal na všemohoucnost vídeňských svých spolubratrů, cukerních baronů, snad soudil, že podaří se mu to, co tak lehce získal ve Zborovicích
A v následujících výborových schůzích až do dne 17. července 1909, kdy poprvé vstoupila v činnost správní rada nového podniku, pokračovalo se s dalším vybudováním nového závodu. 18. dubna 1909 usneseno zvýšiti akciový kapitál na 2,000.000 korun a vydati 5000 akcií a usneseno dále na návrh poslance Rozkošného, postaviti cukrovar na zpracování 6000 q řepy za 24 hodin s podmínkou, zaříditi závod tak, aby mohl býti zvětšen na 8000 q řepy denního zpracování. Ve schůzi dne 28. dubna 1909 sděluje pan starosta z Němčic na Hané, že obecní výbor se usnesl přepustiti obecní pozemky na stavbu cukrovaru za 800 korun a povoliti služebnost pro položení kanálu. Dne 5. června 1909 sděluje poslanec Rozkošný, že splaceno dosud na akcie 1,303.850 korun a konstatováno, že Moravská agrární a průmyslová banka v Brně vlastní 600 akcií nového cukrovaru.
V 3. protokolu správní rady ze dne 17. července 1909 sdělen připiš ředitele Huly z Litovle a pana úředníka cukrovaru z Kojetína Bernackého, za cukrovarníky moravské, ve kterém tito žádají, aby společnost pro postavení nového cukrovaru koupila cukrovar v Doloplazích. Na návrh poslance Rozkošného usneseno napsati panu Dr. Friesovi, že společnost mohla by vejíti eventuelně v nějaké jednání, kdyby páni cukrovarníci předem své určité návrhy správní radě předložili, které by ovšem proti posledně podaným návrhům museli zníti příznivěji.
Uvádím k vůli úplnosti, že správní rada závodu sestávala z předsedy p. poslance J. Rozkošného a z pp. Dostála z Čelčic, Pokorného z Ivanovic, Jiřičného z Tvorovic, Vrány z Němčic, Sosíka z Hradčan a Novotného z Vicoměřic.
Konečně nechutné vyjednávání o prodeji Doloplaz vyvrcholilo ve čtvrté schůzi správní rady, konané dne 21. července 1909. Sděloval zde p. poslanec Rozkošný došlý přípis p. Dr. Friese, ve kterém tento sděluje (opisuji do slova protokol) „vzhledem k tomu, že správní rada chtěla znáti podmínky, pod kterými by se další vyjednávání bylo vedlo, předem, že tím jsme proti němu ukázali „nezdvořilost" a že proto další vyjednávání zastavuje. Vzato na vědomí s tím doložením, že ona nezdvořilost, která se nám p. Dr. Friesem uštědřuje „patří na adresu pp. cukrovarníků, kteří zbytečným protahováním chtěli naši akci zmařiti." Hrozny byly kyselé - liška odtáhla.
Ve schůzi sedmé výboru, konané dne 5. srpna 1909, usneseno zadati stavbu strojního zařízení fě. Bromovský, Schulz a Sohr v Praze a provedení stavby budovy tovární a skladiště na cukr fě. Matěj Blecha, architekt v Praze.
Firma Bromovský, Schulz a Sohr zavázána postaviti nové zařízení strojní celého cukrovaru za sumu K 1,453.532˙30, v čemž nebyla cena za stroje neb součástek, které dosud nebyly zadány. Stavba budovy tovární a cukerního skladiště zadána pak fě. Matěj Blecha v Praze za K 401.000˙-
Ve schůzi správní rady dne 15. srpna 1909 přijat za technického správce závodu p. Václav Chmelař, cukrmistr v Dymokurech od 1. října 1909, za plat roční 4800 korun, byt, otop a světlo. Ve schůzi dne 4. září 1909 přijat za účetního p. Ladislav Dokoupil, pokladník cukrovaru v Bystřici Velké, za roční plat 3240 K se svobodným bytem, otopem a světlem.
Schváleny pak stanovy nové společnosti. Stanovy, vyhotovené presidentem Rozkošným, seznámí každého, jak obezřetně, chytře a s ohledem na všechny případy jsou upraveny. Obsahují novinku pro tehdejší poměry v jiných rolnických cukrovarech, totiž vázané akcie na řepu a nemožnost přeměny jich na akcie kapitálové, čili nemožnost jich převodu na neakcionáře bez řepy. Jednoduše řečeno, akcii může míti jenom rolník řepu pěstující a převod akcie neb její zcizení vázáno jest na svolení výboru a správní rady. Tedy pro kapitálové uložení nemají žádného podkladu. Jest to obrana dobře volená, aby akcie nepřišly do rukou akcionářů nerolníků.
President Rozkošný nedoufal v úplný úspěch akce, ale kryl se pro ten případ, že by rolnictvo dostálo plně svým slibům. V tom případě věděl dobře, že disponovati bude s množstvím 750.000 q řepy i více i přes to, vstoupí-li do řepařské úmluvy. Věděl mimo to sám, že množství takové znamená 115-125.000 q cukru surového a že někdy jest lépe zpeněžiti (vyprávěl mi, že z té příčiny studoval poměry cukrovaru v Trnavě) cukr krystalový, nežli surový. Tím způsobem - aniž by byl se někomu zmínil - vložil do registrace u obchodního a živnostenského úřadu větu, že firma je oprávněna zpracovati i cukr z řepy na cukr krystalový. V roce 1917, kdy rozhodnuto bylo v tajnosti zaříditi závod němčický na smíšený, oháněl se Rozkošný již ve Vídni proti námitkám se strany cukerní centrály tím argumentem, že má povolení k výrobě cukru krystalového již od r. 1909. Uvádím tento fakt jako důkaz, že Rozkošný, zakládaje cukrovar v r. 1910, měl již tehdy pevný úmysl vybudovati týž na první rolnickou rafinerii.
Pak již možno sledovati v protokolech správní rady a výboru, jen usnesení týkající se příprav k zahájení kampaně. Bohužel ve zprávách těch - velmi stručně vedených - nezaznamenáno ani ukončení stavby a ani nějaké slavnostnější zahájení kampaně, jak jsem se již zmínil. Po kampani zaznamenává schůze správní rady ze dne 6. března 1911 předběžnou rozvahu za uplynulou kampaň, dle níž jevil secelkový náklad ............. K 751.942˙64
celková tržba ............ K 2,343.902˙50
jeví se zůstatek .......... K 1,591.959˙86
a akciové řepy dodané k zaplacení jest 635.614 q, tedy připadlo na 100 kg řepy akciové obnos K 2˙5046 a správní rada se usnáší navrhnouti výboru vypláceti za řepu akciovou za 100 kg à 2˙50 korun.
Připomenouti dlužno, že všechny předběžné akce zařizovací prováděla Moravská agrární a průmyslová banka. Při aktivování závodu byla jí pak svěřena agenda financování závodu nového, k čemuž banka zřídila své cukerní oddělení, které do dnešního dne obstarává komisionářský prodej cukru za obezřetného vedení svého ředitele Jaroslava Macíka.
Při začátečních akcích byl pak nynější vrchní ředitel téže banky, p. František Aschenbrenner, vždy činným finanční radou i podporou zařizujícího výboru a později mladého závodu.
Závod náš prospíval hned od začátku. Snad první dva roky nesplnily ihned očekávání rolníků a snad i vzbudily opět naději v hojných nepřátelích závodu, že není daleká doba úpadku; avšak již čtvrtý rok (1913) vykázal zdravý podklad závodu. Spořilo se ovšem cílevědomě všude. Výbory, správní rada, předsednictvo, pracovali pro závod téměř bezplatně. Rok 1914 počínal slibně, cena cukru dovolovala doufati na slušný příplatek za řepu, avšak neočekávaně vypukla válka. Kdo znal nepřipravenost Slovanů v Rakousku v ohledu průmyslovém i obchodním, zamyslil se zajisté trudně nad budoucím osudem nás Slovanů v případě, že by Německo válku vyhrálo. Sebevědomost německo-židovského kapitálu vzrůstala denně a právem obával se president Rozkošný o budoucnost mladého závodu. Ale vítězství Francie na Marně postačilo, že velkokapitál ve Vídni počal přemýšleti také o tom, co bude, prohraje-li Německo. V důsledku války nastávala drahota a cukr podražil, poptávka po něm vzrostla a pátá kampaň končila finančním úspěchem nebývalým. Závod náš plul obratně v úskalích nepřátelských nám úmyslů; chytrým využitím shnilých poměrů vídeňské byrokracie docílil toho, že mu zůstalo přes 90% úřednictva i kvalifikovaného dělnictva, opatřil si i svolení k ponechání mosazi a mědi až na směšně malé procento, opatřil sobě všechny, na povolení vázané materialie k stavbě a měl se vůbec čile k světu za veselého úřadování rakouské cukerní komise. Cena řepy stoupala, rolníkům doporučováno usilovné pěstování řepy - závod prosperoval.
V části technické tohoto pamětního spisu jsou přesně vyjmenovány všechny rekonstrukce našeho závodu a tudíž je zbytečné vyjmenovávati je zde předem. Čtenář sám posoudí, jak cílevědomě a systematicky byl závod náš veden až k dnešní jeho podobě.
Vítězství dohody v letě 1918 ukazovalo zřejmě, že po válce bude český průmysl vážným činitelem, ať již se poměry politické ve vlasti naší utváří jakkoliv. Jasně soudil president Rozkošný, že pádem Rakouska padnou i všechny instituce cukerního jeho průmyslu - zkrátka, že nastane jednání volné ruky. A jeho zásluhou byla stavba úplné rafinerie cukru - přeměna závodu našeho na závod smíšený. Závod, který bez kontrahování řepy - jen pílí a pochopením svých akcionářů - vyrobil až 124.000 q surového cukru, byl předurčen sám k závodu smíšenému, obzvláště proto, že množství řepy akciové možno zvýšiti přes 1,000.000 q. Vysoké ceny za surovinu poskytly Rozkošnému podklad ke konečnému jednání s výborem a správní radou a jest ke cti každého akcionáře našeho, že všichni jednomyslně schválili s nadšením plány Rozkošného a uvolili se k vyplácení menších obnosů za řepu. Tím získán t. zv. stavební fond a když padla pouta, vížící nás ke všem institucím Rakouska, a když všechny centrály cukrovarnické přesídlily do Prahy, do vlasti osvobozené, stál zde Rozkošný s úplně vypracovaným projektem velké rafinerie rolnické. Rozpočetl její úplné zřízení do r. 1924, aby postupem každého roku mohl výtěžek kampaně přispěti na stavby rafinerie.
Snad mnohým zdáti se bude divným, že vynáším osobu Rozkošného. Zdáti se to může jen neznalým poměrů v našem závodě. Neobávám se tvrditi, že žádný závod na Moravě nemá takové intimní shody mezi předsedou, správní radou a výborem a všemi akcionáři jakou ji má závod němčický. Každý na Hané ví, že vše, co podnikne Rozkošný, jest vždy po dokonalé úřadě s rolnictvem. A v závodě němčickém nepřikročeno ani k pohnutí hřebíkem, aby nebylo o tom usneseno jak ve správní radě, tak ve výboru a tak ve valné hromadě. A najde se někde na Moravě jiná správní rada, jiný výbor, jiní akcionáři, kteří by s takovou láskou ke svému závodu vzdali se všeho zisku, nemalého, ve prospěch prosperity svého závodu? - Ne! - Zde jest, byla - a dej Bůh - i bude jedna vůle všech, vůle k dobru závodu. Málo která správní rada i výbor i akcionáři jdou tak s duchem doby a s takovým pochopením pro spojení rolnictva s industrií.Končím tuto historickou úvahu vyjmenováním funkcionářů správní rady a výboru, jakož i úřednictva dle různých roků, aby budoucím zachována byla jména těch, kteří přispěli poctivě svojí přičinlivostí a pochopením k tomu, že akce k osamostatnění rolnictva vedla ke zdárnému výsledku, ku postavení čistě rolnického cukrovaru a rafinerie.
Vzdávám současně vřelý dík panu Janu Novotnému, předsedovi silničního výboru a rolníku ve Vicoměřicích, panu J. Benešovi, rolníku v Němčících a p. učiteli Jašovi za informace o počátečních schůzích a zároveň údaje, které mi nebylo možno shledati jinde.
Správní rada
Výbor
Revisoři účtů
Technické úřednictvo
Administrativní úřednictvo
Továrna se skladištěm na surový cukr v roce 1910
Pokračování - II. ČÁST TECHNICKÁ
